Prášilské jezero, Poledník (Dušan, Veronika)
Pěší výlet na jeden den jsme podnikli s Veronikou koncem července 2003. Díky dovolené a probuzení kolem 8. hodiny ráno ( to by tak bylo každý den... ! ) padlo jednoho slunečného dne rozhodnutí. "Nebudeme ve městě, jedeme do světa bez lidí ! ". A tak se jelo. Cesta Klatovy- Sušice- Srní a Prášily byla do hodinky za námi a po uložení našeho plechového miláčka na hlídané parkoviště přímo v Prášilech jsme vyrazili směrem k Prášilskému jezeru. Trochu jsme se styděli, že jsme nevyužili "šumavský EkoBus", který jezdí za rozumnou cenu po střediscích české Šumavy. Vyrazili jsme totiž ráno již dost pozdě a Veroniky žaludku se vzhledem k jejímu stupni těhotenství ( již za dva měsíce čekáme Šimona ) cestování autobusem moc nezamlouvá.
Po asi 4 kilometrech cesty hlinito-kamenité cesty jsme za trvale mírného stoupání dorazili až k téměř 1100 metrů nad mořem vysoko položenému Prášilskému jezeru. Začalo pálit sluničko ( je před polednem ) a tak jsme dali menší svačinku a hlavně tekutiny. Zajímavosti o okolní přírodě a Prášilském jezeru jsme záskali na informačních tabulích, které jsou na každém zajímavém místě Národního parku Šumava a je nutno je pochválit. Dozvěděli jsme se například, že toto jezero je na Šumavě nejmenším co se území povodí jezera týče a že jeho pokračováním je Jezerní potok, který m.j. společně s Prášilským potokem pokračují jako potok Křemelná. Navíc krom velkého, skutečně velkého množství borůvčí jsme nalezli též brusinky ( já je vidím poprvé v přírodě, ale na talíři mi chutnají už delší dobu...) a taky ochutnali. Respektovali jsme však pravidla pohybu v první zóně Nár. parku Šumava a tak se ochutnávka odehrává na úrovni několika kousků. Navíc jsme též pozorovalui, jak se ke břehu Prášilského jezera s příchodem dalších turistů ženou i kachny, očekávající nějakou tu dobrotu od návštěvníků.
Naším dalším cílem se stal vrchol Poledník, vysoký 1315 metrů nad mořem. Z jezera jsme se vrátili asi kilometr níže na rozcestí a odsud stoupali a stoupali jen výše a výše. Veronika ( + Šimon ) a já s baťohem opravdovým na zádech se tak během další doby společně s dalšími turisty a hlavně cyklo-turisty dostáváme během asi dalších 6 kilometrů až na samotný vrchol jednoho z nejvyšších vrcholů Šumavy.
Toto místo, od poloviny 20-tého století využívané hlavně armádou ( radary apod ) je nyní čilým turistiským místem a cílem mnoha výletů po Šumavě. Bohužel až moc častým cílem, hlavně některých bezohledných cyklistů, kteří v plné rychlosti sjíždí kopce a nehledí na riziko úrazu nejen svoje, ale i ostatních turistů. Dalším problémem byl skutečně až pro nás nečekaný počet návštěvníků této kóty a tak jsme po vytvoření několika "vrcholových" fotografií, doplnění tekutin se rozhodli, že se vrátíme zpět do Prášil. Vybrali jsme si cestu přes Frantovo most, což je "po zelené" asi 4 kilometry cesta a následně asi 7 kilometrů "po červené" do Prášil. Tato varianta nám konečně umožnila si vychutnat klid a pohodu šumavské přírody, ač sice o něco delší, ale hlavně pro cyklisty zakázaná. Cesta vedla místy úseky, které dříve sloužily jako lesní průseky pro hraniční dráty minulého komunistického režimu. I místo, označené jako "bývalá pohraniční rota" poněkud evokovalo naše zbylé vzpomínky z dob již dávno minulých a spjatých s bývalým režimem a hranicemi se Západním Německem ( jsme narozeni 1970 a 1975 ), tak vzpomínky slýchané od našich rodičů.
Frantovo most je sice honosný název, ale dřevěná lávka a brod byly zajímavým zpestřením na naší cestě. Veronika si neodpustila projít bosýma nohama Prášilský potok, já s radostí přeskákal po kamenech na druhý břeh. Dle stop po výšce hladiny na okolních březích šlo usuzovat, že dnes je hladina řeky skutečně hodně nízko. Příjemné opláchnutí rukou a obličeje bylo v asi při 28 stupních horka velice příjemné.
Podél Prášilského potoka již po vcelku dobré kamenité cestě jsme asi za hodinku přišli opět do "civilizace", do Prášil. Po obhlédnutí hezkých nových i starších rekonstruovaných domečků, chatek, statků a penzionků v Prášilech jsme nasedli příjemně unaveni do auta a vyrazili směr Železná Ruda. Toto městečko, ač ještě na českém území, je již v Evropě dávno, Německé nápisy na obchodech, hernách a vietnamských tržnicích. Vlastně spíše než v Evropě, tak v Asii... Ani tak se nenecháváme odradit a ve vyhlášené cukrárně Charlotte si domů kupujeme nějakou tu sladkost. A jak večer chutnala...
Fotografie v odkazu vlevo !
Odkazy: Národní park a CHKO Šumava
Cyklotrasy po Šumavě
Autobusem po Národním parku Šumava
Stránky m.j. o minulosti Poledníku