Práce v USA

Po příletu na letiště J.F. Kennedy v NEW YORKu jsem absolvoval cestu autobusem ( modrožlutobílým – ten jezdí zadarmo na první stanici metra ). Poté jsem sám bloudil newyorským metrem, abych se v noci dostal na hlavní autobusové nádraží. Měl jsem vystoupit na PORT AUTHORITY STATION, vyjít z podzemí a dát se jeden blok směrem zpět na stanici autobusu Greyhound. Trochu jsem bloudil, pršelo a já ověnčený trolejí a krosnou se procházel po prosvětleným deštivým New Yorkem. Byla to asi satisfakce za prožitý shon v Čechách, za ty nervy, jestli mě přes imigrační pustí, jestli budu mít všechny požadované smlouvy, jestli vyjde vízum, jestli udělám lifeguardské testy….. To vše byl ale začátek. Nakonec jsem v 1.45 h. ráno nasedl do Greyhoundu a v 6h. ráno byl na hlavním autobusovém nádraží ve Washingtonu.  Tam mě vcelku bez problémů vyzvedl kluk z agentury a odvezl mě na přestupný apartment. Zde jsem strávil 4 dny do doby, než mi „našli“ práci….. Zde začíná americké slibování a neplnění slibů ( o tom dále v kapitole o lidech, kultuře a mentalitě ).

   Práce pro mě po příjezdu nebylo, já byl v Americe a věřil klukům z agentury. Nakonec mě 8. 6. 2003 odváží chlapík z American pool service na můj celoletní pobyt do apartmentu v LAURELu. Na apartmentu jsme bydleli střídavě od 6 lidí až po 9 lidí na 7 lůžek. Plavčíky s námi dělali i Bulhaři, takže skoro přes celé léto bylo složení na bytě:  4 Bulhaři + 2 Češi.  Tato převaha neměla být znát, protože VŠ vzdělaní Bulhaři by měli být tolerantní. Vše však bylo trochu jinak, protože i mezi vysokoškolsky vzdělanými jsou rozdíly, vzniká „ponorka“ a chtíč být silný, byla občas tak znatelná, jako když mi Češi jsme Turci a oni se snaží opět o zrušení jejich nadvlády.

   Pracovat jsem začal 9.6.2003 a první bazény jsem den po dni střídal. První den jsem byl odvezen na bazén, kde mi ukradli slovník a propisku a asi za 5 dní mi jeden z lifeguardů ukradl z peněženky 60 USD. Začátky byly chaotické, ale pro Američany asi normální. Práce první den probíhala tak, že jsem byl vysazen na bazéně, kde nebyl chlór a ani pořádné vybavení lékárničky. Nevěděl jsem, jak se zaCLOCKovat ( přihlásit se po telefonu, že jsem v práci ), nikdo mi neřekl, jak provádět základní údržbu bazénu a navíc vše bylo v angličtině, kterou jsem si teprve v hlavě překládal do češtiny. Přirovnal bych to asi k tomu, jako když by Vás někdo za 3 dny proškolil, jak funguje jaderná elektrárna, pak by Vás tam někdo odvezl a Vy jste stáli v realitě před tlačítky a nevěděli, které z nich zmáčknout. Postupem času jsem získával informace od kamarádky- spolužačky, co se má jak dělat, jaké jsou vlastně hodnoty chlóru v bazénu, jak čistit dno, jak indikovat hladinu pH vody, atd…  Po týdnu práce na různých bazénech, jsem dostal svůj vlastní, na celé léto. Po 14 dnech ke mně přibyl ještě jeden český lifeguard – Šárka. Asi od 24.6. do 1.9.2003 jsme strávili vždy každý den ( kromě úterý – byl den volna ) od 12 – 20h. čas na bazénu vzdáleném 30 minut jízdy od našeho apartmentu. Doprava na kolech  ( cca 8 mil ) byla po frekventované silnici č. 1 a při navracení se z bazénu večer byla situace docela sázkou do loterie. Jednoho Bulhara na kole totiž auto porazilo. Riziko je však všude na světě……

     Kladné věci na mojí práci lifeguarda spatřuji v kontaktech s lidmi. Lidé jsou kamarádští nebo lepší výraz, snaží se být Tvým kamarádem. Pravdou však je, že přátelů z Ameriky mám málo. Protože jsem kluk, nebyl jsem jako mužské pohlaví tak vyhledáván jako dívky. Mým známým je jeden 44 letý americký VŠ vzdělaný člověk, který měl slušný přehled o historii a celkový „rozhled“ byl na úrovni průměrného Evropana. Ostatní lidé, „kamarádi“, děti z bazénu byli na tom  úrovní vědomostí hůře. Průměrný Američan by měl mít podle jejich systému vzdělávání úzký přehled (zaměření na obor), ale propracovaný do hloubky.
     Proto, když se trochu vrátím ke vzdělání, jsou na tom Češi – odborníci a i Češi lidé mnohem lépe. Jejich všestrannost, hledání jiných cest k dosažení cíle, je velice hbitá a přináší prospěch. Američtí lidé totiž vzdělání moc nepotřebují, každý totiž dělá jen výsek nějaké činnosti, stále to opakuje a jejich lenost a pohodlnost nic nového nevytvářet, je dostačující. Každý je TIRED (unavený), nic si nikdo nebere do hlavy, slíbí, nesplní, a přesto se nic neděje. Nikdo mu z kolegů nebude mít nic za zlé, protože ten druhý neví, co první udělal. Vzájemné propojení (struktura) organizace práce neexistuje. Vycházím ze zkušenosti mé SUPERVISORky, které jsem celé léto říkal o zásobení bazénu mýdlem do umyváren, delší tyčí na čištění bazénu, o předvedení čištění trubek napojených na čerpadlo („BACKWASH“). Moje práce utíkala a já chodil do práce kromě úterý celý týden, vždy od 12 h. do 20h. večer. Každý jsem přišel na bazén, odemknul si před vstupními dveřmi bezpečnostní box, ve kterém byl umístěn klíč od bazénu, šel si píchnout píchačky po telefonu, odložit baťoh a kolo zajít vyčistit košíky na odchytávání nečistot. Pak asi tak 2x do týdne jsem vysál špínu ze dna bazénu, prošel jsem okolo bazénu se síťkou na sběr povrchových nečistot, vyndal záchranné tuby s nápisem „lifeguard“ a pyšně jsem si jako „Pamela Anderson“ sedl na lifeguardské křeslo – chair. Lidé většinou byli ještě v práci, takže pop 12 h. na bazény chodili jen děti ve věku nad 12 let (do 12 let musí chodit s doprovodem rodičů). Vstup na bazén měli pouze Ti, kteří zakoupili sezónní permanentku za 75 USD a nebo Ti, kteří jednorázově zaplatili 3 USD/ den (v pracovní dny) a 5 USD/ den (na víkendové dny). Lifeguard měl právo okřikovat návštěvníky bazénu, když nedodržovali pravidla. Měl právo i vyhodit plavajícího z bazénu, vrátit permanentku, popř. při neuposlechnutí lifeguardovo příkazů zavolat policii. Totoho případu jsem se nedočkal, měl jsem poměrně klidný bazén naplněný z 60% černochy – slušnými! cca 30% Hispánci a 10% Číňany. To vše bylo OK, ale např. můj spolubydlící Martin dostal bazén, kde bylo 95% černochů – v chudší čtvrti. Vyjít s takto živými černochy nebylo vůbec snadné. Policie se volala snad 10x za léto a řešení problémů s kanceláří, která pronajímalo naší bazénové společnosti bazén, bylo snad každý týden několikrát. Plavčík měl také právo dávat si každých 45 minut na 15 minut přestávku ( k nabrání sil a zvýšení pozornosti při dohlížení – scannování bazénu) . Během těchto pauz jsme měli čas na zkontrolování stavu pH a chlóru v bazénu, popř. se najíst.
     Jinak život na bazénu se asi po 4 týdnech dostal do příjemných kolejí, kdy už jsem poznával jednotlivé černochy, mluvil si nimi, oni se ptali, „jak se mi líbí Amerika“, „jestli to tady miluju“, „jestli máme v Čechách platební karty“ , „odkud pocházím“…… na tuto otázku, že jsem z Čech, někteří tupě vyhlížející černoši odpovídali „skutečně????? ohromné divení se, jako kdyby to tady znali = asi tak 40%. Dále tu bylo asi 45% lidí, kteří věděli, že jsme „ČEKOSLOVAKIA“ (následovali naučené věty o rozdělení naší republiky před 10 roky. Vysvětlení, že jsme se rozdělili bez války, moc nepobírali, zřejmě si myslí, že pokud to není civilizovaná Francie, Anglie, Německo, tak to ostatní v Evropě je jen „válka“). A nakonec asi 5%, možná ani to ne, jsou lidé vzdělaní, povětšinou lidé aktivní, starající se o svou duševní i tělesnou schránku, lidé, kteří neříkají, že jsou „unaveni“ – portfolio 5% lidí, kteří věděli, že jsme Češi a také Slováci a že „máme“ Havla. Ohledně mentality, sebevědomí a kultury amerických obyvatel. Každý se snaží být kamarádský, každý Vás pochválí, že ta práce, kterou jste odvedli je “GOOD JOB“ – prostě dobrá práce. Tyto chvály nás Čechy ke konci léta už vedli k jisté pohodlnosti a možná i neplnění úkolů tak 100% jak jsme zvyklí u nás. Myšlenka, že se mi stejnak nic nestane, že mi SUPERVISOR nic neřekne, že jsem něco opomněl, nás vedla k pasivitě. Věděli jsme, že nás za práci odmění kladnými slovy. Jak jsem již popisoval Američany, jejich falešnou kamarádskost. Na Američany, možná ne na všechny, však není spoleh. Jejich povrchnost se odráží i ve vztahu ke kamarádům. Pevné vazby mezi kamarády, jako známe z „malé“ Evropy, prostě ta komornost života jako v Evropě, chybí. Každý chce slyšet na otázku „jak se mi tam líbí“ – odpověď: „že je to tam báječné“. V případě, že odpovíte, že je to tu jinačí nebo zvláštní, jsou z toho trochu rozpačití. Vyloučená je odpověď „že máte špatnou náladu“. V Čechách se snad toto říká otevřeně, když mi něco chybí, nelíbí se, řeknu to. To je přeci základ asertivního chování. Američané se musí ještě hodně učit, ne mi od nich, Evropa by stejnak taková nikdy nemohla být a doufám, že si nechceme všichni do obličeje nalhávat, jak se mi daří OK, ne?