6.-13.den cesty

6. den – 10.4.

Ráno vyrážíme pěšky na výlet do asi 1 km vzdáleného národního parku Cahuita. Procházka parkem zahrnuje střídání chůze po divoké pláži s řadou překážek v podobě naplavených kmenů a po úzké pěšině v džungli podél pobřeží, kde zahlédneme v korunách stromů 2 lenochody (viz. foto – nechtějí se fotit zblízkaJ) a holky narazí na cestě na asi 1 m dlouhého černého hada. Na konci cesty nás při odpočinku na pláži začnou obtěžovat opice – kapucíni a pokoušejí se nám ukrást naše věci. 
  Musíme být stále ve střehu a jeden vždy hlídá věci ostatních, kteří se koupají v 30 stupňů teplém moři.   Asi 100 m od nás šnorchlují nějací turisté z lodí a tak se Martin rozhodne k nim doplavat. Při překonávání této vzdálenosti se na něj nalepují podivní mořští brouci, kteří štípou a zanechávají na těle červené skvrny. Když doplave k čekajícím lodím, šnorchluje zde asi půl hodiny a pozoruje podmořské korály ve tvaru obrovských kopulí o průměru 3-5 m, okolo nichž se prohánějí nádherně zbarvené ryby. Zbytek výpravy se pokouší zopakovat jeho malý dobrodužný výlet za korály, ale jsou zahnáni zpět průvodci z lodí, kteří nesnesou, že bychom mohli šnorchlovat, aniž bychom jim zaplatili za dopravu lodí ke korálům. Po návratu zpět do hotelu si neodpustíme vynikající rybí večeři v místní restauraci proloženou pár Imperialy. Díky chladnému večeru tentokrát bez problémů usínáme.

 
7. den - 11.4.

V 6:00 je budíček, dáváme si snídani s čajem pracně uvařeným na Járově benzínovém vařiči. Rozdělání ohně na tomto vařiči není nikdy jednoduché a občas i zdraví nebezpečné. Dnes to naštěstí vyšlo. V 7:30 odjíždíme autobusem směr Puerto Viejo, které máme doporučené jako krásné výletní město u moře. Po příjezdu se ubytováváme v avantgardně pojatém hotelu plném mladých Evropanů, kteří zde pravděpodobně levně bydlí a levně kouří trávu (foto vpravo). Po ubytování v ne zrovna nejčistších chatkách vyrážíme na průzkum ospalého městečka, pozorujeme „vyhulence“ odpočívající v houpacích sítích rozvěšených v lese a trochu jim závidíme jejich bezstarostnost. V turistických informacích dostáváme tip na pláž Punta Uva vzdálenou cca 10 km a vydáváme se na autobus, abychom ji navštívili. Předtím se ještě osvěžíme našimi oblíbenými džusy Tropical místní výroby a v restauraci si dáváme lehký salát z tropického ovoce (mňam). Cesta busem uběhla poměrně rychle, ale nejsme si jisti, zda vystupujeme na té správné zastávce. Ani místní si nejsou jistí. Naštěstí jsme to trefili a my se usazujeme na sice trochu přelidněné, ale jinak krásné písečné pláži. Šnorchlujeme a opalujeme se, což nás po hodince přestává bavit a vydáváme se na obhlídku pláže na nedaleký skalnatý útes asi 50 m vysoký. Shora se nám otevírá nádherný pohled nejenom na naši zátoku s pláží, ale i na okolní divoké pláže s azurovým mořem. Zpátky se rozhodneme jít pěšky po pláži, ale záhy zjišťujeme, že jsme nevzali v úvahu pálící slunce, které nám cestu výrazně ztěžuje. Zoufale se pokoušíme uniknout na silnici a něco stopnout, ale neúspěšně. Za tmy dorážíme do chatky a jdeme si spravit náladu chutnou večeří (tradiční Casado s rybou nebo kuřetem) v čínské restauraci a samozřejmě Imperialem. Poté najdeme internetovou kavárnu a po dlouhé době posíláme zprávy našim blízkým. Ve 21:00 usínáme úplně zničení.

8. den – 12.4.

V 5:30 budíček, abychom stihli autobus v 7:00 zpět do San José, čímž končí naše putování po karibském pobřeží Kostariky. Autobus je doslova narvaný, ale díky brzkému příchodu na zastávku získáváme místa k sezení. Cesta je dlouhá a únavná a až v 11:30 dorážíme do San José. Tam přestupujeme na jiný autobusový terminál směr San Carlos a následně náš další cíl – vnitrozemské město Fortuna se sopkou Arenal. Arenal je činná sopka cca 3500 m vysoká, která stále chrlí lávu. Po cestě pozorujeme změnu flóry, kdy se začínají objevovat kávovníky, papayovníky a třtinové plantáže. Do Fortuny dorážíme v 16:30 a ihned po výstupu z autobusu se na nás sesypou místní dohazovači ubytování. Dva z nich se o nás pohádají, ale silnější z nich vítězí a my ho jako ovce následujeme k prohlídce ubytování. První nabídka je poměrně levná a čisté pokoje s výhledem na Arenal. Po chvíli zjišťujeme, že bydlíme na rybárnou a rybí pach je všudypřítomný. Žádáme dohazovače o další nabídku a Iva s Martinem s ním vyráží na další průzkum. Nakonec nalézají pěkné přízemní apartmány a dohazovač přiváží taxíkem za chvíli i Járu s Karčou. Náš nezbytný a chytrý průvodce Kostarikou Lonely Planet o tomto ubytování píše, že se tu krade, ale my takovou zkušenost nezískáváme. Po vybalení a upevnění moskytiér vyrážíme na večeři a na nákup do místního, výborně vybaveného supermarketu. Večer sedíme na terase před apartmány, nad námi Arenal a před námi láhev skotské. Idylka.

9. den – 13.4.

V 6:30 jsme opět na nohou, protože už neumíme spát déle. Čekáme na pradlenu, kterou jsme si den předem objednali a která v 7:00 odnáší naše zatuchlé a špinavé prádlo k vyprání. V 8:45 vyrážíme pěšky na 12 km vzdálené vodopády Cascada la Catarata pod Arenalem. Po výstupu do nepříliš strmého kopce se dostáváme ke vstupní bráně k vodopádům, kde nám neúprosný vrátný  účtuje po 3 USD/osoba za vstup. Po sestupu po strmých schodech se dostáváme pod asi 30 m vysoký a na vodu bohatý vodopád, pod nímž je krásné jezírko modrou a studenou vodou, což v parném dni oceňujeme. Piknikujeme u jezírka s Imperialem a mangem.
  Po celou dobu od našeho příjezdu byl vrchol Arenalu skrytý v mracích a teprve po cestě od vodopádů se nám objevil celý a odměnil nás nezapomenutelnými pohledy a fotografiemi. Ve 14:15 vyrážíme do místní levné restaurace – sody – na casado, ale odcházíme zklamaní, protože kuchař se zrovna nevyznamenal. Přes dohazovače si objednáváme výlet na Arenal s pozorováním chrlící lávy, který nás po dlouhém smlouvání stojí každého 15 USD. V 16:00 pro nás přijíždí minibus s dalšími 4 turisty. Po výstupu z minibusu absolvujeme asi hodinový pochod džunglí pod Arenal, kdy pozorujeme exotické ptactvo, zejména tukany. Arenal je bohužel celou dobu zahalený v mracích, přesto Karča s Ivou zahlédnou na krátký okamžik vylétající žhavou lávu z kráteru, než se vrchol opět skryje v mracích. Ostatní turisty přestane po hodince bavit sledování mraků a vyžadují odjezd zpět do hotelu a my se bohužel musíme podvolit, i když se skřípěním zubů a s myšlenkou na našich 15 USD. Průvodce slibuje, že se pro nás vrátí, jakmile se Arenal objeví, a tak čekáme večer na verandě. Průvodce se samozřejmě již neukáže, protože již dostal předtím zaplaceno. Ve 21:45 to vzdáváme a jdeme spát, zatímco Jára jde s Ivou ještě nakoupit zásoby na zítřek.

10. den – 14.4.

„Netradičně“ dáváme budíček v 5:00, posnídáme nechutný sladký chléb místní výroby a v 6:30 odjíždíme z Fortuny přes Quesadu směr San José. Po cestě poznáváme z okna autobusu vesničku Zarcero proslavenou seriálem Cestománie, a obdivujeme park na náměstí tvořený sochami z prostříhaných keřů. V 10:30 dorážíme do Choséčka a s batohy vyrážíme na jiný autobusový terminál, odkud chceme zamířit do San Gerarda a na výstup do hor. Bohužel jsme netrefili ten správný terminál a abychom stačili odjezd autobusu, chytáme taxi a nacpeme se do něj i s veškerou bagáží. Prvním cílem po cestě autobusem je větší město San Isidro, kam dorážíme ve 14:30. Ihned po výlezu z autobusu nás odchytává chlápek, co o sobě tvrdí, že je reportérem místní televize a přivydělává si taxikařením. Úporně ho odmítáme a chceme si chytit další bus do San Gerarda, ale po chvíli nás přesvědčuje tím, že nám zajistí prostřednictvím svého strýce vstup národního parku s nejvyšší horou Kostariky Chiripo. Víme, že je problém získat povolení ke vstupu a proto na něj sázíme. Jeho auto už má nejlepší léta za sebou asi i díky polní cestě, kterou se dostáváme do San Gerarda. Po cestě stavíme, abychom dolili vodu do chladiče a opravili píchlou pneumatiku bez vzorku. V 16:15 dorážíme do San Gerarda a „reportér“ nás rovnou ubytovává v „cabinas“ u jeho strýce. Ubytování u strýce je podmínkou pro získání povolení ke vstupu do parku. Bydlíme za 5,5 USD/noc, což není nijak předražené s krásným výhledem na protější hory. Strýc nám prostřednictvím svého syna zařizuje na místní rangerské stanici slíbené povolení, které si tam ještě dnes vyzvedáváme. Máme skutečně štěstí, protože i v průvodci se píše o nemožnosti dostat se do parku, zejména získat místo pro přenocování v rangerské stanici na vrcholu. Poté vyrážíme nakoupit zásoby na cestu, neboť je nám jasné, že nahoře nic nekoupíme a dva dny hladovět nechceme. Na večeři vyrážíme do místní restaurace ve stylu „Hundertwasser“ a dáváme si výborné casado s masem. Ve 21:30 uléháme, abychom byli čerství na zítřejší těžký pochod.

11. den – 15.4.

Ve 4:45 je budíček a snídaně, v 5:45 vyrážíme na výstup. Na dnešním programu je výstup dlouhý 14,5 km z 1200 m.n.m. do 3400 m.n.m., kde se ubytujeme v rangerské stanici. V 10:50 už máme za sebou 6 km a jde to poměrně rychle.  Náhle se cesta zhoršuje a stává se strmější, překonáváme na 1 km 400 výškových metrů. I přesto máme čas pozorovat po cestě exotické motýli, kolibříky, černého páva a papoušky. Na 10 km je les zcela černý a spálený a až nahoře se dozvídáme, že byl na konci 80. let vypálen místními na protest pro jejich vysídlení z národního parku. Výstup je stále těžší, a tak v 16:15 s radostí hledíme na blízkou rangerskou stanici, kde budeme nocovat . Teplota klesla z 30 stupňů dole na 15 tady nahoře a v noci má být údajně hůř. Teče pouze ledová voda a ve 20:00 se vypínají generátory a okolo bude úplná tma. Sprchu v ledové vodě absolvují pouze Jára s Ivou a vrací se úplně promodralí do studeného pokoje. Jsme navléknutí do všeho, co jsme nesli s sebou, a přesto to nestačí. Snad v noci nezmrzneme, teplota má dosáhnout až bodu mrazu. Ve společné kuchyni si vaříme na našem benzíňáku večeři a po vzplanutí obrovského plamene z vařiče vzbudíme pozdvižení mezi vedle sedícími japonskými turisty, kteří si nás začnou ihned fotit. Požár vařiče Jára bravurně zvládne a chata neshoří. Japonci tu mají večeři ve formě steaků předem objednanou, takže jim závidíme a polykáme těstoviny s omáčkou. Na noc si prozíravě půjčujeme deky na přikrytí a tak tak stíháme vypnutí světla ve 20:00. Karča dostává v noci záchvat z nadmořské výšky, nemůže dýchat řídký vzduch a pomůže jí až Járův růžovák (ibuprofen) a uklidňující slovní terapie. Přesto téměř celou noc nespí.

12. den – 16.4.

Budíček už ve 4:30 ráno, ale za tmy, kdy se za svitu svíček a baterek vydáváme na vrchol Chiripa. Venku je nad nulou a čeká nás cesta dlouhá přes pět km s převýšením cca 420 m. Je zataženo a čím dál hůře se nám dýchá. Na chvíli se objeví díra v mracích, kterou zahlédneme Tichý oceán na západě. Asi 500 posledních metrů před vrcholem se terén zhoršuje, je strmější a kamenitý. Na vrchol se drápeme po čtyřech a okolo osmé hodiny ráno dosahujeme vrcholu 3820 m.n.m. Zapisujeme se do vrcholové knihy, ale to je jediný zážitek z výstupu. Všude okolo jsou mraky a není vidět na pět metrů. Když to srovnáme s tím výletem  na Kokořín…. Po patnácti minutách na vrcholu, kdy se počasí neustále zhoršovalo, jsme se vydali zpět a do stanice dorazili okolo 10:00. Hodinka odpočinku a v 11:00 vyrážíme zpět směr San Gerardo.Zpočátku je sestup poměrně jednoduchý a my máme zatím dostatek sil. Cesta ale začíná ubíhat stále pomaleji, je bahnitá a občas sprchne. Po cestě posloucháme zvláštní zvuky připomínající skřípaní nenamazaných dveří a v průvodci se dozvídáme, že jde o ptáka tzv. bellbird, kterého nazveme po česku „dveřník“. V 17:00 s puchýři na nohou dorážíme ke vstupu do parku a před sebou máme ještě 2 km. Iva už nemůže  jít rovnoměrným tempem a tak nasazuje styl indiánský běh, což mezi námi budí značné veselí. Do našich cabinas se vracíme úplně vyčerpaní, ale okamžitě se balíme a jdeme se přestěhovat do lepších cabinas o kus vedle. Tam si s vděkem leháme do houpací sítě na verandě a relaxujeme. Světlo přiláká obrovské množství různého hmyzu, mimo jiné můru o velikosti dlaně, kterou se mi podaří chytit a vyfotit. Pobyt na verandě nám také zpříjemňuje spousta chroustů, kteří mají asi rojení, a zaplétají se nám do vlasů. Po sprše se odměňujeme výbornou večeří v místní sodě – restauraci, pár Imperialy a v půl desáté na kutě.

13. den – 17.4.

Budíček si dopřáváme až v půl osmé a po vydatné snídani se vyrážíme vykoupat do údajně nedalekých termálních pramenů dle průvodce vzdálených 500 m. Nikde není žádné značení a tak po půl hodině šplhání do strmého kopce a zdolání provazového mostu ztrácíme naději, že cíl najdeme. Nakonec se nám to úplnou náhodou daří a za poplatek 2 USD se dostáváme k dvěma přírodním nádržím, spíše nádržkám o průměru asi 8 m do nichž bez váhání skáčeme. Teplota vody je 40 stupňů, což je balzám na naše těla zmožená z pochodů v předchozích dnech. Odpoledne se balíme a vyrážíme najatým Range Roverem zpět do San Isidra na autobus a pak hurá směr jihozápad Kostariky. Na nádraží jsme příliš brzy a tak trávíme čas čtením průvodce a časopisů.

Járu přitom zvědavě asi z půl metru pozoruje místní bláznivá Viktorka, zvědavě mu nakukuje do českého časopisu a dělá, že s ním čte. My ostatní se mezitím dobře bavíme, protože Jára neví, jak se ženštiny zbavit. Vysvobodí ho příjezd autobusu, který po hodině nakládání zavazadel a cestujících konečně vyráží. Cesta trvá asi 6 hodin a protože nám řidič cestou pouští do omrzení stále stejnou písničku „Simbááá…“ a rozsvěcí světlo, nemáme šanci usnout.  Ve 22:00 dorážíme do zapadlého města Puerto Jimenez, kde má autobus konečnou. Hned po výstupu z autobusu nás odchytává syn s otcema  vedou nás k prohlídce ubytování. Skoro luxusní cabinas za dobrou cenu bez váhání bereme a za chvíli už sedíme na verandě nad „hlavní třídou“ a popíjíme Imperial. Prostě pohoda