14.-20.den cesty

14. den - 18.4.

Výjimečně si pospíme do 8:00, posnídáme na verandě nad „hlavní třídou“ a vyrážíme na piknik na pláž. Lepší pláž je prý vzdálená až 7 km, proto se rozhodujeme pro bližší, ale ne zcela pěknou pláž. Po cestě míjíme travnaté letiště pro malá letadla, která v tomto zapadlém koutě země bez pořádných silnic představují hlavní způsob pro přepravu turistů. Na pláž jsme přišli v době přílivu, a tak se musíme každou chvíli stěhovat do vnitrozemí před stoupající vodou. Toto naše zvláštní počínání pozorují z nedalekých stromů dva metroví leguáni a zelené agamy (na fotce vlevo). Konečně nalézáme před vodou bezpečné místo a vrháme se na přípravu vytouženého ovocného salátu z banánů, melounů a ananasu. Banány byly sice maxi, ale po ochutnání zjišťujeme, že jsou vhodné na jiné účely než na přímé pojídání, protože opravdu nebyly dobré. Najednou se na naší kůži začínají objevovat červené tečky jako po štípnutí, nicméně žádný hmyz nepozorujeme. Protože tečky neustále přibývají, rychle balíme a dáváme se na útěk před neviditelným nepřítelem. Bojiště opouštíme celí flekatí a raději míříme do blízké sody na pivo. Poté nalézáme pěknou restauraci na kůlech nad vodou a dáváme si výbornou čínu. Po cestě zpět do hotelu slyšíme papoušky a nalézáme jich celé hejno na nedalekém stromě. Od té doby je vídáme všude – krásné červeno-modré arary (na fotce vpravo) s dlouhými ocasy létající v párech nad našimi hlavami. Po cestě kupujeme zásoby Imperialů na verandu, kde si hodláme udělat příjemný večer. Musíme také nakoupit na tři dny dopředu, protože se chystáme na delší trek do džungle. Mezitím si vyzvedáváme u naší hotelierky naše vyprané věci a s dobrým pocitem, po dobré večeři ve vedlejší restauraci uléháme v čistém prádle do postele.

15. den – 19.4.

Budík nás nekompromisně budí ve 4:45 a v 5:30 už stojíme na stanovišti „taxi“ do džungle. Jde o 2 pick-upy, které nás vezou do vesničky, či spíše stanice Karate, kde je vstup do národního parku Corcovado. Vstupné je 24 USD za osobu včetně 2 noclehů v rangerských stanicích umístěných v centrálním parku. Jízda na korbě pick-upu není nic příjemného, zvlášť když se o místo musíme dělit se stále více pasažéry, které nabíráme po cestě. Jde hlavně o školáky jedoucí do školy odkudsi z džungle. V 8:30 dorážíme do Karate, posilníme se na cestu chlazenými Tropicaly z místního bufetu a vyrážíme směr Sirena, kde má být po 16 km první rangerská stanice. Po cestě nám nad hlavami krouží pelikáni a obrovští červení papoušci ara. Pozorujeme elegantní rybaření pelikánů ve vlnách Tichého oceánu a nerozlučné elegantní páry ukřičených papoušků.

 Zpočátku vede cesta po divoké pláži a po několika kilometrech se stáčí do džungle. V La Leoně, což je turistický resort po cestě platíme vstupné a pak vstupujeme do území bez lidí, ale zato zajímavé exotické flóry a fauny.  Stezka v džungli se střídá s únavnou chůzí po pláži a začínáme mít strach z blížícího se přílivu. Pokud nedosáhneme kritického místa u útesu vzdáleného ještě několik kilometrů, příliv nás odřízne a do stanice se nedostaneme. K útesům dorážíme pozdě, moře nás již uvěznilo, ale Jára se pokouší vyšplhat po strmém srázu nad námi a najít pokračování stezky. Chvíle nekonečného čekání pak střídá radost z nalezené stezky nad námi a pak zbývá jen zdolat s 15 kilogramy na zádech prudký sráz. Brodíme se v pelikáním trusu a zachytáváme se větví a stromů a po 15 minutovém úsilí se naprosto vyčerpaní dostáváme nahoru. Nelze se ovšem zastavovat, musíme pokračovat dál. Dojdeme až k řece Rio Clare, kterou musíme přebrodit a děkujeme bohu, že není rozvodněná. Prý zde při vyšší vodě loví žraloci. Blížíme se ke stanici, ale začíná se stmívat. Iva s Járou vyrážejí napřed, aby připravili nocleh. Spěcháme, nechce se nám těsně před cílem nocovat v džungli, odkud se začínají ozývat různé zvuky, z nichž nejstrašidelnější je řev vřešťanů. Iva po cestě zahlédla v nedalekém křoví ocelota, Martin aguti. Okolo 17:30 dorážíme zcela vyčerpaní do stanice, kde je již téměř tma. Na podlážkách určených pro stany je plno, a proto rozbíjíme stan na trávníku vedle. Mezitím zjišťujeme, že tráva se jen hemží klíšťaty velkými jak nehet, z nichž mnohá se stala našimi hosty na různých místech našich těl. Sprcha v tmavých společných sprchách nám nedodává na náladě. Jára s Ivou připravují na benzínovém vařiči těstoviny, což nás posilní. Ve 20:00 se vypíná generátor a nastává úplná tma. V tom okamžiku se začíná okolo nás hemžit všelijaká havěť počínaje šváby a konče škorpiony. Ve stanu si při baterkách odstraňujeme klíšťata a zabíjíme nezvané návštěvníky. Zpocená těla se nám lepí ke karimatkám na nichž ležíme, ale i přesto se nám daří usnout.

16. den - 20.4.

Ráno se probouzíme okolo 8:00, odlepíme ze sebe karimatky a v trávě posnídáme. Je vedro a dusno, takže se rozhodujeme, že po včerejším náročném pochodu dnes zůstaneme na stanici a zítra se vydáme zpět stejnou cestou. Pochod k další stanici by byl pro nás nezvládnutelný. Podaří se nám přesunout stany z trávy, která je mimochodem přistávací plochou pro zásobovací letadla, na plošinu pro stany (foto vlevo). Zjišťujeme, že ve stanici žijí krásní, až metr dlouzí leguáni. Vydáváme se na pláž, protože se chceme vykoupat. Nacházíme místo na stinné pláži, kde relaxujeme (fotka vpravo). Okolo 15. hodiny se vracíme do stanice, po cestě pozorujeme stopy tapírů, kteří tu jsou předmětem zájmu vědců. Dochází nám, že podivný mužíček s anténou nad hlavou, kterého jsme viděli, nebyl blázen, ale vědec stopující označkovaného tapíra. Po jídle, které se skládá ze špaget s tomatovou omáčkou se vydáváme na „safari“ do džungle. Pozorujeme prasátko pekari, které je ale plaché a utíká pryč. Začíná pršet, takže se raději vracíme na stanici a okolo 19:00 jdeme do stanu, protože se právě zhasíná.

17. den – 21.4.

Budíček je ve 4:30, balíme stany a v 5:45 vyrážíme na další závod s časem, abychom v Karate stihli jediný odpolední taxi do Puerto Jimenez. Cestou po pláži pozorujeme nosály, mravenečníky (viz. foto) a strašných puch nás přivede až k mrtvole velké karety obklopené hejnem supů. Cesta ubíhá relativně rychle a máme šanci se dostat do Karate včas. Začíná být velké dusno a v dálce nad mořem se objeví černý přesně ohraničený mrak. Za chvíli rozeznáváme trychtýř vedoucí od mraku k moři a je nám jasné, že na obzoru se objevilo velké tornádo. Přidáváme do kroku a s obavami sledujeme zvětšující se mrak. Naštěstí se směr jeho pohybu stočil směrem od nás a tak ve 12:15 šťastně dorážíme do Karate. Taxi nám má jet okolo 16:00. Na letišti hned vedle stojí malé čtyřmístné letadlo a pilot, který tu pravděpodobně něco vyložil, za námi jde s nabídkou na svezení do Puerto Jimenez. Cena je vysoká a holky razantně protestují, tak pilota odmítáme. Jde k letadlu a chystá se startovat, zatímco my zjišťujeme přesný odjezd taxi. Nevypadá to dobře, taxi možná nejede a letadlo se najednou zdá být vysvobozením. Martin se s krosnou na zádech rozbíhá za startujícím rozjetým letadlem, dohoní ho a dohodne s pilotem svezení za příznivou cenu 15 USD/osobu. Nasedáme do letadla, které není uzpůsobeno na takový náklad, krosny máme na sobě a Karča si rychle střihne prášek na uklidnění Nokinal. Letadlo se k našemu údivu zvedne z trávníku a za chvíli už z výšky sledujeme krajinu pod námi. V Puerto Jimenez přistáváme asi za 10 minut, několikrát rychleji než kdybychom použili taxi. Na Karču začínají prášky působit až po přistání a tak ji téměř v polospánku vedeme do hotelu. Odpočineme si a už ve 14:45 sedíme v protější restauraci a odměňujeme se po 3 dnech odpírání výborným obědem a několika Imperialy. Odpoledne věnujeme nákupům, odpočinku a koupání a v 19:00 si vychutnáme poslední večeři v Puerto Jimenez, které nám tolik přirostlo k srdci díky zajímavým obyvatelům, rušné hlavní třídě pod naším hotelem a všudypřítomným papouškům. Jeden z nich se velmi družil s Ivčou….viz. fotoJ

18. den - 22.4.

Budíček ve 4:00 nás nezaskočí a už v 5:00 sedíme v autobuse směr San José. Kvůli miniaturním sedačkám to není nijak příjemná cesta a pocit nám nevylepšuje ani donekonečna opakovaný hit našeho řidič zvaný SIMBA, který nám i po vystoupení z autobusu bude jetšě dlouho znít v uších. Teprve ve 14:45 dorážíme úplně znavení do San José na autobusový terminál Norte, odkud  nás taxi veze do již osvědčeného hotelu Ritmo del Caribe. Bydlíme ve stejném pokoji jako první den a jsme spokojení. Chceme si půjčit v půjčovně auto, ale požadovaná záloha 1000 USD nám kazí naše plány. Děláme poslední nákupy, procházíme San José a jeho památky, lépe řečeno památku, kterou je katedrála na centrálním náměstí. Jára s Ivou si kupují jízdenku na pozítří do Nikaraguy, kde stráví další týden, zatímco Martina s Karčou čeká pozítří let zpátky domů.

19.den – 23.4.

Pospíme si – budíček je až v 5:00. Snídaně v hotelu, i když trochu ochuzená oproti minule, je vítaným zpestřením. Dnes je v plánu výlet na sopku Irazů – 3200 m.n.m. Jedeme autobusem do nedaleké Alajuely, odkud má jet autobus do Cartaga, které je výchozím bodem pro výstup na Irazu (foto vpravo).  V Cartagu chytáme taxi až na Irazu za 8000 colones. Vstup stojí 6 USD, ale stojí za to. Z vrcholu Irazu se kocháme pohledy na zeleně zbarvené sopečné jezero pod námi a okolní hory. Taxi nás veze zpět do Cartaga, a pak zpět autobusem do Alajuely.  Odtud vyrážíme opět s taxi do Catarata La Paz – motýlí farmy. Je to dost turistická atrakce na Kostariku, vstup 10 USD se nám zdá drahý, ale i přesto jsme nadšeni. Pozorujeme líhnutí exotických motýlů z kukly, fotíme kolibříky napájející se z umělých krmítek a obdivujeme nádherné orchideje. Vrcholem je sestup k mohutným vodopádům po dřevěných chodnících, odkud fotíme jako šílení. Cesta zpět probíhá bez problému taxíkem a autobusem. Zpět v San José jsme okolo 16:00 a zbývající čas v Kostarice trávíme procházkami v centru a večeří v klasické místní sodě. Večer zapíjíme v hotelové zahradě úspěšné cestování místním rumem Ronrico a uléháme okolo 00:30. 
  

20. den – 24.4.

Budíček je v 5:45 a poté absolvujeme poslední společnou snídani. Jára s Ivou vyráží v 6:20 na autobus do Nikaraguy a Martin s Karčou na autobus na letiště v 6:45. Na letišti platíme taxu 26 USD, zabalíme batohy do igelitu a přes Caracas a Paříž letíme zpět do ČR. Na letišti v Praze zjišťujeme, že naše batohy nedorazily a potulují se někde po střední Americe a jeden po Paříži. Naštěstí nám je druhý den bez většího poškození dopraví až domů a tím definitivně končí naše kostarické dobrodružství.